Zákony nejsou měřítkem etiky

V dnešní době vnímám velkou náklonnost ke státu. Na rozdíl od totality, která tady vládla až do sametové revoluce, byla doba relativně klidná a nedocházelo k velkému omezování svobody. Samozřejmě, globální finanční krize v roce 2008 a Covid pandemie nebyly moc dobře zvládnuté, ale ve finále šlo spíš o neschopnost, než o zlé úmysly. Minimálně v mé bublině (s vrstevníky) byl lockdown přijímaný docela dobře, vnímali jsme ho jako nezbytnost pro co nejdřívější ukončení pandemie a ochranu zdraví ostatních, hlavně rizikových skupin. Obecně se stát oproti minulému režimu o dost více „polidštil“. Pravděpodobně proto lidé přestali kriticky uvažovat nad tím, co vlastně zákony jsou a že zákony rozhodně neodpovídají tomu, co je morální nebo etické.

Spoustu lidí podle mě ani nemá pevné morální a etické principy. Upřímně bych nedala ruku do ohně za to, že většina lidí bezvýjimečně odsuzuje vraždu (myslím úmyslnou, ne v obraně), velmi často si ji bez problému obhájí, pokud je konzistentní s jejich ideologií. Jako příklad nám může sloužit smrt Charlieho Kirka, kterého někdo zastřelil, i když jen diskutoval na kampusech. Samozřejmě, je taky na pováženou, co všechno jeho názory ovlivňovaly, ale ruku na srdce... Opravdu budeme schvalovat vraždu někoho, kdo v podstatě „jen mluví“? Já říkám, že nikdo si nezaslouží být zavražděný jen proto, že má jiný názor, i kdyby byl pro nás sebevíc odporný. Rovné zacházení a svoboda slova jsou základní pilíře, díky kterým můžeme opravdu racionálně rozhodovat, jelikož popírání některých názorů jen vyústí v jejich prosazení se násilím.

Definice zákona

Definovat „zákon“ je poměrně oříšek. Existuje na to i samotná disciplína v právu, právní teorie. Pokusím se ale definici vystihnout co nejlépe:

Zákony jsou obecně závazná pravidla chování, která vydává autorita (typicky stát) a jejichž dodržování je vynutitelné (za jejich porušení obvykle hrozí právní sankce). Ukládají dotčeným osobám povinnost se jimi řídit a vymezují rámec, v němž mohou lidé co nejlépe uplatňovat své svobody, aniž by zasahovali do svobod ostatních.

Z Wikipedie je definice ještě mnohem kratší:

Zákon je obecně závazný právní předpis přijatý zákonodárnou mocí.

Všimněte si ale, že legalita různých věcí vůbec nesouvisí s jejich etickou stránkou. Donedávna nebylo legální si vzít osobu stejného pohlaví nebo využívat psilocybin pro terapeutické účely, i přes drtivou váhu důkazů ve prospěch obou věcí. V minulosti ale bylo legální otroctví nebo vraždění Židů v koncentračních táborech.

Existují i zákony, které jsou v podstatě zbytečné a obecně nesmyslné, jelikož neplní zamýšlený účel. Mezi ty patří například nutnost obstarávat si živnost a s tím i povinnost platit zálohy (zhruba 5 tisíc), jen proto, aby člověk neporušoval zákon, kdyby začal vydělávat i pár korun. Pro mnoho lidí je potom bezpečnější raději být na Úřadu práce, než aby se snažili se prosadit. Spoustu „perel“ má i zákon o silničním provozu, který je tak vágní, že je v podstatě irelevantní. Věty jako „věnovat se plně řízení vozidla“ nebo „přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla“ jsou čistě subjektivní, a je jen na rozhodnutí policie nebo soudu, jestli řidič tyhle povinnosti (ne)splnil. Stejně tak i tzv. antidiskriminační zákony ničemu nepomůžou, protože ten, kdo bude chtít diskriminovat, svůj diskriminační důvod nahradí za jiný, ale přijatelný.

I přes tohle všechno jsme ale vedeni k slepému dodržování zákonů a opovrhování těmi, kteří je nedodržují. Je na místě se zeptat, komu to prospívá. Troufám si říct, že ve finále ne lidem samotným (i když některé zákony určitě mají dobrý vliv), prospívá to hlavně systému zavedených soudců, právníků a politiků, kteří pomocí zákonů mohou měnit, jak se lidi chovají. Někteří sice mohou namítat, že kdokoliv může jít do politiky a zákony změnit, ale upřímně, jak velký dopad mají jednotlivé strany na stav zákonů a státu obecně? Slepé dodržování zákonů by se dalo přirovnat i k náboženství. Dokonce i Bible je rozdělená na Starý a Nový Zákon, ale to je spíš poukázání, než že bych chtěla nutně přirovnávat křesťanství k právnímu státu.

Závěr

„Pokud tedy zákony nejsou nutně dobré a správné, podle čeho se má člověk řídit? Přece se nemůže každý člověk u každého zákona rozhodovat, jestli je dobrý nebo špatný.“ Já říkám, že může a že v určitém smyslu i musí. Je totiž v zájmu každého z nás, aby kontroloval, že zákony opravdu odpovídají těm hodnotám, které zastáváme. To ale nejde jen slepým přejímáním, ale opravdu kritickým myšlením, které nás ale ve škole nikdo nenaučí, jelikož nás tam už učí to první; poslouchat zákony.